Tenerife - lezecký začátek roku
Úvodem bych rád poděkoval za nabídku, pomoc v nesnázích:
Simoně a Martinovi z Bystřice n. P. - ubytování, podpora a skvělá společnost,
Pavlíně a Jindřichovi z Tisé - nabídka lezeckého materiálu,
Lezeckému hostelu Psího ostrova - oblečení, azyl zbytku našich věcí.
Za informační přípravu:
Pavel Č. (popis oblastí), Ludmila R. (popis oblastí a tipy na výlety)
Naprostá absence sněhu v celé Evropě před Silvestrem, nechuť na něj čekat a dva měsíce trvající abstinence skalního lezení vede k rychlé rešerši oblastí ve Středozemním moři, na Arabském poloostrovu i Afriky. O vítězství bohužel přichází Maroko, po brutální vraždě skandinávských turistek ho šktrá krásnější část družstva.
V temnotě vzpomínek a následně internetu se objevuje destinace skoro neznámá a opomíjená - Psí ostrov. Snaha o rešerši zdejšího lezení je detektivní činností v pěti jazycích. Výsledkem je hrubá představa o některých lezeckých oblastech, specifik zdejšího počasí, obchodu se šroubovací plynovou kartuší a jediného místa v zapadlé ostrovní vsi, kde se prý dá koupit jinak v Evropě nesehnatelný průvodce. Vše doprovází komentář „pokud nelezete na pohodu 6b/6c, tak si tam neškrtnete“.
A my si rozhodně škrtnout chceme.
Většina oblastí je zde v kaňonech, kde kdysi tekla voda a kameny poctivě ohladila. Čím jste tedy hlouběji resp. blíže původnímu toku a čím je kaňon užší, tím hladší jsou skály.
Hned první cesty dávají poznat, že zdejší lezení nebude pohádka, což by název „Sbohem malá kachničko“ možná evokoval. Přelezení cesty je o využití veškerých lezeckých schopností; síly, dynamiky po dírách, boulderu v tupém koutě, to vše ukončeno vytrvalostní závěrem se sklonem skály odvlávající tělo doleva. Ale aspoň byli chyty a stupy. Když končíme zdejší lezení v závěrečné 25m dlouhé "Psí opozici", o chytech a ani tření nemůže být řeč. Místní klasifikace se určitě nedá nazvat triviální.
O tom, že to tady celkově nebude jednoduché a že šťastná statistika se dá brzy vyčerpat, pociťujeme po návratu k autu s rozbitým zadním okýnkem. Baťoh spolulezkyně s výbavou na 10 dnů je pryč.
Volání na "emergency" linku se snahou použít angličtinu či němčinu bylo únavné. Doporučuji se naučit štěkat v místní řečí, protože mít infarkt, tak jste mrtví. Po 5ti minutách přepojování jsme se nakonec dozvěděli, že si máme odjet sami na nejbližší policejní stanici.
Na vykradené auto, přepadení, krádeže a další trestné činny je zdejší policie skvěle připravena. Mají formulář v sedmi jazycích. Vše si vyplníte sami a chlapci v uniformách vám blahosklonně dají razítko. Nebo, že bych jim křivdil? Když se jich 5 shromáždilo u mapy, abych jim ukázal "kde přesně to bylo", vypadalo to na obhlídku místa činu, zvažování modu operandi ... poté co pár minut postávali nad mapou jsem pochopil, že jsme jen o vlas byli ještě na hranici jejich okresu a místo "modus" nás tak akorát minul "motus" na policejní stanici do jiného města. Aspoň jsme protokol vyřídili za slabých 40 minut.
Následuje 2 hodinový maraton: autopůjčovna a u ní fronta 15ti lidí, kterou se snažím zdvořile předběhnout. Tak se seznamujeme se Simonou a Martinem, jenž nám nabízejí ubytování a dávají nám na sebe kontakt. Stan a věci na spaní nám však naštěstí zůstali, následuje kalup do posledního otevřeného obchodu, kde probíhá nákup nouzového oblečení, drogerie a dalších zmizelých věcí.
3. den
V noci odhalujeme, že samonafukovací matračka je plná děr od střepů. Škody nárůstají.
Ráno jdeme lézt do oblasti, která umožňuje zanechání auta v centru vesnice, pro jistotu jsme si schovali zbytek věcí v místním hostelu, kde jsme si objednali na noc ubytování.
Dnes nám to však nejde. Zdejší oblast nám připomíná včerejší poslední cestu tj. žádné chyty ani stupy, k tomu se projevuje méně spánku. Ke všemu je tady už nemálo lidí, potkáváme první české lezce. Když se dozvěděli, že nás vykradli, nabízejí nám svůj materiál a sdělují, že jim z auta zmizela taška na jednom parkovišti během pěti minut, když zastavili na fotografování. Zlodějský svině mají pré a slušný člověk to nemůže ani střílet. Na což intenzivně myslím u čtvrté cesty dne, opět s veselým názvem "Střílení (si z) Bavoráků", kde sotva dolézám ke 2. nýtu. Tohle trápení nemá smysl, a tak raději míříme na výlet do zdejší krajiny.
4. den
Zázemí hostelu (postel, kuchyň, sprcha) umožňuje pohodlné vstávání a dělá příjemné ráno. Nespěcháme, před 10 ráno je i tady v lednu dost zima. Zkoušíme lepit karimatku, neúspěšně, neboť po zalepení jedné, objevujeme vždy další díru. V hostelu nám nabízejí nějaké oblečení, které tady zapomněli jiní. Hurá, naše výbava se rozrostla o 2 trička.
Nepřestáváme objevovat, i dnes navštěvujeme novou oblast. Zdejší lišty a díry poskytují opět nový druh lezení, to mi sedí trochu lépe a i dokážu odhadnout, kde bude klíčové místo. (Jo, je to ten převis.)
Obtížnostně je to opět podobné, jako jinde. Většina cest je v papírové obtížnosti netriviální a k tomu obsahuje aspoň jedno místo o půl či spíše o stupeň těžší. Vzhledem k tomu, jak zde velmi málo prší jsou chyty velmi zamatlané letitým magnéziem. K tomu je tato oblast oblíbená i lidmi, jenž za "lezení" považují křečovitý pohyb, hrabání rukama a nohama po skále a věčné sezení v laně hozeném "na sraba" shora. Skála dostává na frak.
5. den
Rest day. Z dosti vyprahlé krajiny se přesouváme do zelené části ostrova.
Při toulce přírodou jsem však pořád nervosní ze zanechaného auta na parkovišti. Všude jsou cedule "Pozor na krádeže". Hm, to nám nemohli říci hned první den?! Na turistickém parkovišti stojí policejní vůz, ale místní uniformovaní borci sedí celý den v kavárně naprosto mimo dohled na parkoviště. Jo, to je službička.
Po výletu se přesunujeme se do blízkého města, koloniální architektonické perly. Auto nechávám na hlídaném parkovišti, abych nestresoval.
Den končíme v nákupním centru. Přeci jen v těch pár kouskách oblečení, co aktuálně máme nevydržíme až do konce, zvláště pokud se máme setkávat s lidmi.
6. den
Jedem do stejné oblasti jako třetí den, ale brzy po poledni nás vyhání déšť (přeci jen občas místy zaprší), naštěstí s tím počítáme a přesunujeme se do vedlejší oblasti, kde lezeme až do naprosté tmy.
7. den
Další rest day. Míříme na zdejší turistický přírodní skvost. Ouha, ten je však zavřený. Jen nás a i další stovky turistů informují až na místě. Panebože, ty to vidíš! Místní laxnost je hrozná, neboť přístup sem byl po silničce, kde se sotva vyhnou dvě auta, a to jsme potkali i pár autobusů.
Nejen pro lezecké oblasti, ale i pro turismus se hodí záložní plán. Procházíme skvostnou krajinou, kterou tipujeme dokonce za lepší, než původní verze a bez lidí.
Jen pozůstatky důlní činnosti dávají znát ležérnost místní kultury "jak nám to odpadne od ruky".
8. den
Ze skal nás hned v úvodu spláchnul déšť a to samé se opakovalo po přesunu do jiné oblasti.
9. den
Míříme do měsíční krajiny. Jak jinak nazvat tu suchou krásu, která se před námi otevírá.
Když uvidím monumentální věž s výškou 120 metrů je rozhodnuto. Na parkovišti jsou všude cedule "pozor na krádeže".
Bohužel mám jen hrubý náčrtek jedné cesty a k tomu zjišťuji, že v popisu uvedené "nýty" budou asi jen na stanovištích. Mezi nimi je to po vlastním jištění, které nemáme a tak fotím jiné lezecké družstvo při vrcholovém útoku. O kus dál nacházíme linii plnou nýtů, ale padám u 4. jištění a dál nejsem schopen lézt (s odstupem času jsem zjistil, že cesta je čistě technické lezení, vznikala 30 let a nemá volný přelez).
Auto má otevřené dveře, bez jediného poškození. Nic se nám neztratilo. Tak nás to ani nevzrušuje. Ve stínu je 19C, nekonečná viditelnost široko daleko a za ty necelé 3 hodiny jsme se trochu přismahli i přes namazání faktorem 30. O pár kilometrů dál zajíždíme do mraků/mlhy s viditelností 5-10m a teploměr ukazuje 6C.
O pár kilometrů dále je opět slunečno a my v kráse koloniálního města složitěji sháníme (neděle) pochutiny na večer, neboť jsme si domluvili přespání u Simony a Martina.
Bylo tady krásně. Příroda pro všechny, mraky lezení pro pokročilé hobíky (6b - 7a OS), ale v autě opravdu nic nenechávejte.